Je hezké, že Petr Uhl objevil na stará kolena své kořeny. Je ovšem v českém kontextu varovné, když si plete "sudetoněmecký kmen" s německou menšinou žijící v ČR a navíc tvrdí, že "Němci žijící v ČR jsou etnicky stejní Němci jako Němci vyhnaní z Československa v letech 1945 až 1947" – pokud ovšem neplatí ono staré klišé "Ein Volk, ein Reich, ein Führer"... ('Jeden lid, jedna říše, jeden vůdce'), které odůvodnilo prohlášení se Adolfa Hitlera 23. června 1941 za vůdce "germánského" národa (Führer aller Germanen, resp. Führer des Grossdeutschen Reiches) a 1. září 1939 převzetí titulu "Erster Soldat des Deutschen Reiches"...

Slovní ekvilibristika, s jakou Uhl zachází s pojmem "etnicita", je už dávno překonána stejně, jako motivy, které vedly k vytvoření Protektorátu Böhmen und Mähren od 15. března 1939. Cesta, po níž se vydal Uhl, svou vlastní sprostotou překonává i požadavky Posselta, Pannyho a může vést možná až k dalšímu Mnichovu, neboť požadavky "etnických Němců" žijících v Československu po roce 1918 rezonovaly s těmi Hitlerovými a rezonují s těmi, které dnes prosazuje Landsmanšaft – vymáhat právní nárok na svou vlast. Vymáhat právo na národní sebeurčení, které vychází z principu kolektivní etnické a nikoliv občanské identity. Jediné řešení, které lze akceptovat a je cestou do budoucnosti, nikoliv do minulosti, je mezistátní ujednání Česko–německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, podepsané Václav Klausem a Helmutem Kholem 21. ledna 1997. A to o sudeťácích a jejich právech nehovoří. Hovoří pouze o mírovém soužití občanů Česka a Německa. Občanů na základě občanské, nikoliv etnické identity.

Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor. Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.

Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.

Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. ... Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.

Je vidět, že strašidlo revanšismu, etnické expanze a sprostá relativizace podílu německé menšiny na vzniku 2. světové války znovu ožívá. Je to smutné, ale je to tak. Uhlovu stížnost je třeba odmítnout. Ale... Česká televize by neměla ignorovat varovný signál, který tato stížnost vyslala. Podoba historie, prosazovaná dodnes SL, zde už jednou byla. Důvody, které k ní vedly, naznačil držitel sudetoněmecké Karlovy ceny Uhl. A jak je vidět, přetrvávají.